Začalo to krátce po smrti Dennyho, našeho posledního hafana. 
Už  delší dobu jsem byla přesvědčená že další hafan bude papírový belgičák a ve své podstatě mi bylo jedno ze které chovatelské stanice. Hlavně to měla být fenečka tervuerena. 
Jak na potforu všude, kde měli štěňátka, měli jen kluky... Obvolávala jsem inzeráty z časopisů, tehdy ještě v internetové čajovně nebo v knihovně poctivě hledala stránky chovatelů a hltala jejich plány. Obvolávala vypsané kontakty až nakonec jsem se oklikou dostala do kontaktu s p . Pisarčíkovou (chs Z Kovárny) kde měli krátce nakryto a kde jsem si tedy zamluvila holčičku. 
S napětím jsme už s mamkou na vlastním internetu sledovaly stránky a e-mail se zprávou... 
Doufala jsem, že se pro nás jedna holčička narodí. Což se nakonec stalo a my pravidelně sledovaly fotky a zprávy a vybíraly kterou ze dvou holčiček vezmeme... 
Nakonec to rozhodla náhoda nebo osud... a na nás zůstala Cherrynka.
Ten den - 6. 11. 2006 - jsem po noční směně ani nešla spát. Bohužel přítel a řidič v jedné osobě nedostal volno, tak jsem nervózně očekávala jeho příjezd. Oproti plánům (člověk plánuje, ale někdo jiný obvykle mění) jsme vyrazili až téměř o půl čtvrté odpoledne.
Cesta ubíhala docela dobře. Ale někde v kopcích Červenohorského sedla nám začaly zlobit brzdy. Co naplat, jeli jsme dál. Přece se nebudeme vracet. To bych asi nepřežila...
To však ještě nebyl konec. Téměř před cílem jsme se totálně ztratili. Hlavní cestu silničáři opravovali a objížďkou jsme nemohli najít tu správnou odbočku. Sláva mobilním telefonům! A taky díky ochotě paní chovatelky a jejího manžela, který pro nás přijel a navedl nás na správnou cestu.
A tak někdy po dvaadvacáté hodině jsme Ji konečně uviděli. Jsaně, z fotek jsme věděli jak vyrostla, ale na vlastní oči je to úplně jiný zážitek...
Stála na schodišti, z očí jí sršelo přes tisíc čertíků... Pohledem jakoby říkala : Konečně jste tady!
A tak jsme vyřídili poslední formality (hlavně zaplatit), převzali jsme štěněcí výbavičku a nakonec jsem uložila to psí miminko do auta. Poslední rozloučení a vyrazili jsme. Pochopitelně opatrně, s vědomím cenného nákladu a ne zcela funkčních brzd.
Cherry o sobě dávala první kilometry  pořádně vědět. Plakala. Věděla jsem, že to nepotrvá dlouho. Od asi čtyř hodin odpoledne ji nenechali vyspat, aby po cestě nezlobila. A tak se i stalo. Kolem jedné nad ránem se probudila. Zastavili jsme, aby mohla vykonat své potřeby venku. Pak se zase uvelebila a spala skoro až do Ostravy. To už byl skoro nový den (čtyři ráno) a někteří lidé už vstávali do práce.
Otevřeli jsme dveře a vpustili Cherrynku do nového domova. Bohužel ten poled zůstane jen v naší paměti. Cherry vesele napochodovala do maminčiny ložnice a pustila se do souboje s ovčí kožešinou. Neohroženě ji táhla až nám pod nohy do předsíně...
Cherry dostala najíst a napít.
My jsme si dali "po kalíšku" na zdárný návrat a na to, ať nám vyroste zdravý hafan z toho malinkého uličníka.
Bála jsem se taky toho, že se jí bude stýskat, že nebude chtít jíst ani spát...
Nebyl důvod. Svou první porci v novém domově zhltla jako nic. A když jsme šli po páté ráno spát, vyspaná Cherrynka si chtěla hrát. Jakoby s námi byla co je živa.
No a v sedm už mě budila zase. Honem ven, jíst, pít, hrát si, spát...
Ještě že jsem měla dovolenou.