Doylíka jsem poznala v době, kdy jsem měla Saanu a nechala jsem se zlákat k jinému zaměstnavateli. Byl to pes nového kolegy.
V první chvíli jsem z něj měla opravdu respekt. Zvláštně se díval a nezvykle i vypadal. Ale tak jsme si porozuměli, že jsem litovala, že to není můj pes. no nakonec to tak skoro bylo.
Dověděla jsem se, že jde o křížence německého s belgickým ovčákem a tehdy jsem propadla povahám belgičáků.
Pracovali a existovali jsme spolu léta... i po smrti Saany jsem o Doylíka "nepřišla" neboť jeho majitel (z čisté vypočítavosti) věnoval zaměstnavateli a na pracovním místě zůstal až do své smrti.
Byl to PAN PES. Takový je jen jeden za život.
I přes své neléčené a špatně srostlé zranění zadní nohy (opět díky svému majiteli - kdyby zavolal, zaplatila bych za psa tu veterinu - ale on ho nechal tak...) statečně chodíval na pochůzky a zvykl si na svůj hendikep, že se i veterinářka divila, že vůbec ještě chodí.
Než mě z pracoviště přeložili, prožili jsme dvě útrpná léta... kdy se mu opravdu vedlo špatně. Prorokovali jsme, že následující léto už nepřežije. Přežil.
Nakonec se firma rozhodla, že psa uspí. Stalo se tak asi dva týdny po mém odchodu na jiný "rajon" - 30. 10. 2007 - paradoxně v den narozenin svého bývalého pánečka.
