TATO STRÁNKA JE V REKONSTRUKCI...


BONNIE HASE DOG

25.5.2017- 24.11.2021

DOYL

Doylíka jsem poznala v době, kdy jsem měla Saanu a nechala jsem se zlákat k jinému zaměstnavateli. Byl to pes nového kolegy. 
V první chvíli jsem z něj měla opravdu respekt. Zvláštně se díval a nezvykle i vypadal. Ale tak jsme si porozuměli, že jsem litovala, že to není můj pes. no nakonec to tak skoro bylo. 
Dověděla jsem se, že jde o křížence německého s belgickým ovčákem a tehdy jsem propadla povahám belgičáků. 
Pracovali a existovali jsme spolu léta... i po smrti Saany jsem o Doylíka "nepřišla" neboť jeho majitel (z čisté vypočítavosti) věnoval zaměstnavateli a na pracovním místě zůstal až do své smrti. 
Byl to PAN PES. Takový je jen jeden za život. 
I přes své neléčené a špatně srostlé zranění zadní nohy (opět díky svému majiteli - kdyby zavolal, zaplatila bych za psa tu veterinu - ale on ho nechal tak...) statečně chodíval na pochůzky a zvykl si na svůj hendikep, že se i veterinářka divila, že vůbec ještě chodí. 
Než mě z pracoviště přeložili, prožili jsme dvě útrpná léta... kdy se mu opravdu vedlo špatně. Prorokovali jsme, že následující léto už nepřežije. Přežil. 
Nakonec se firma rozhodla, že psa uspí. Stalo se tak asi dva týdny po mém odchodu na jiný "rajon" - 30. 10. 2007 - paradoxně v den narozenin svého bývalého pánečka.

SAANA
SAANA

Byla to Německá ovčajda v dávné minulosti pravděpodobně přikřížená dogou. Zvláštní znamení - měla olámané špičáky.
Tu jsem si v jejích asi čtyřech letech vzala z útulku.
Tohle je kapitola sama pro sebe. Vlastně jsem si nevybrala já ji, ale ona mně. Když jsem se šla podívat, slečna či mladá paní co mě prováděla říkala "máme tu ještě jednu fenku s divnou hlavou".
Byly tam v kotci tři. Dvě malé kříženky a ona. Takový obr proti nim. Ty dvě si hrály a ona se jen dívala. Dřepla jsem si a ozdravila. Ona přišla ke mříži a prostrčila čumák ven. Byla jsem blízko a tak se svým studeným čumákem dotkla mého čela. Nic víc. Jen se dotkla. V ten okamžik bylo jasné, že bude moje. Protože jsem s sebou neměla ani obojek ani vodítko ba ani náhubek, domluvila jsem se s nimi, že si pro ni příjdu v neděli. 29. 10. 2000 - to vím naprosto přesně. Ten den mám svátek.
A tak mi nastaly krušné časy, ale se SAANOU. První dny jsem ji musela krmit z ruky, protože nechtěla sama jíst. Hrozně se bála petard a jiného střílení. I bouřky. A taky samoty. když jsem ji zavřela do kotce - v práci - tak ho rozbila, jen aby se odtamtud dostala. Tak si ji brával kamarád do náklaďáku aby nerozbíjela kotce, když jsem měla volno. Ono domů jsem ji brát nemohla, tam byl DENNY - který neměl rád větší psy a ani fenky...
Později jsem si sehnala pronájem, kde žila se mnou. Ale další bolestí bylo nakupování. když jsem ji uvázala s náhubkem kousek od obchodu, sundala si ho a překousala vodítko...
Tak jsem musela na nákupy autem. Tam byla hodná. I sama. Asi věděla, že bez člověka to nikam nepojede. Lehla si vždycky na sedadlo řidiče a dřímala.
Ale jinak byla skvělá. nebyla uštěkaná, malí psi jí nevadili, ani děti... Uměla se chovat v bytě. A uměla i hlídat. Ale jinak. Ona neštěkala na lidi co se vyskytli v "jejím" rajóně. Ona se posadila před člověka a čekala. Když jsem jí řekla, že je to v pořádku, následovala ho až k bráně a pak ho nechala odejít.
Hrůza z petard jí nakonec byla osudná. Když se střelilo, ona vystartovala k úniku a dostala se do "zahrady" kde měl majitel soukromé šrotiště a taky nástrahy na loupežníky... Ona do jedné z nástrah nejspíš stoupla a rozdrtilo jí to přední nohu. Nechtěla tehdy s nikým odejít, tak čekala hodinu, než jsem dojela tramvají a až se mnou o třech nohách odešla. Odjeli jsme na veterinu - autem. Tam po uspání zjistili, že je kost rozdrcená. Museli by jí nohu amputovat. Nedokázala jsem si představit, jak
by existovala... veterinář mi doporučil ji netrápit... a tak jsem splnila, co jsem jí kdysi, na začátku našeho spolužití, slíbila - že s ní zůstanu až do konce a nikdy ji nikomu cizímu nedám.

DYK alias DYKEŠ

Tohoto pejska jsem adoptovala z rodiny, kde na něj neměli čas ani prostor hlavně proto, že jsem se dověděla, že jde o belgického ovčáka. V té době jsem byla bez psa, protože to bylo krátce poté, co mi umřela Saana.
Údajně měl být čistokrevný (ale PP jsem nikdy neviděla) malinois. Ano, jako "malina" vypadal a trochu se tak i choval. Když jsem ho poznala byl čtyřletý. Měl zajímavě křivě rostlé přední zuby a byl hrozně závislý. 
Když jsem ho měla doma a brávala jsem ho s sebou do práce byl nesmírně vděčný. Miloval pohyb a mazlení. krom toho měl hodně dobré základy poslušnosti. 
Později jsem ho nechala na hlídání na pracovišti kde jsem začala pracovat coby regulérní psovod. 
Naneštěstí ho přestěhovali na jiný "rajon" kde si ho moc oblíbili (byla jsem se za ním podívat)

BONA

BONA

Bonyšku přivezli jednoho sychravého večera k nám na pracoviště v kufru auta z jiného "rajonu" kam se prý už po třetí zatoulala. Chlapík, který ji přivezl se bál ji z auta vytáhnout (byla přivázaná k úchytnému oku v kufru) prý se psů bojí. A kdo že si ho vezme. Byla jsem u brány sama. 
Bez okolků jsem se šla s pejskem kamarádit a vzala ho z auta. Chlapík hleděl...
Nevypadala jako toulavý pes, na to byla hezky "kulatá" a v prvních minutách jsem ji považovala za psa. Byla přecejen větší a mohutnější. Až když skočila na vrátka kotce bylo zjevné, že se jedná o psí slečnu.
Hrozně rychle si zvykla a ráda jsem s ní pracovala. Zažily jsme toho spolu hodně. 
Bohužel nám ji zřejmě někdo otrávil, nebo si sama (pod "dozorem" jiného "psovoda") našla něco nevhodného k jídlu. Začalo to podobně jako epileptické záchvaty a skončilo to naprostou apatií a než ji ve zhoršeném stavu stihl přijet navštívit veterinář, vzdala to.

Malý černý hladkosrstý kříženec malého knírače (maminka) a kdo ví čeho - podle mého odhadu tam musel být i jezevčík.
Ten s námi prožil předlouhou etapu života. Vyškemrala si ho sestra, ale nakonec zůstal rodičům.
Protože jsme bydleli v bytě, jezdil s námi všude na dovolené a výlety. Stejně jako BONDY neměl moc rád vodu. Ale celkově to byl pes, který velel lidem. Prostě nás klidně kousl, když se mu nelíbilo, že na něj šaháme když on nechce. Byl takový od malička.
Ale jinak to byl hodný pes. měl nás hrozně rád. Přežil s námi rozvod rodičů - ale jen tak okrajově, protože žil ze začátku s mamčiným přítelem. Mamka se bála, aby mu náš taťka neublížil. Bylo to trošku divoké období.
Ale o tom nebudu. To sem nepatří.
Pak už jsme zase žili jako rodina s náhradním taťkou. Byl to strašně hodný a dobrý člověk. S ním jsme prožili tu lepší část života. Pořídili si zahrádku a tam se mohli vyřádit jak rodiče - se svou zahradnickou zálibou, tak i pes, který si užíval volnosti.
No a DENNY se ve svých třinácti letech s rodiči stěhoval opět do domku se zahrádkou. A taky se mnou.
A tady dožil svůj neobyčejně zajímavý a krásný život.

DON ALIAS BONDY
DON alias BONDY

Bílý německý špic střední s PP - celé jméno si ani náhodou nepamatuju, jen vím, že to byl DON. Nám se to nelíbilo tak jsme mu říkali BONDY.
Ten byl obětí našich her. Miloval nás (mě a sestru) a nechal si od nás všechno líbit. Oblékaly jsme ho do miminkovskéhé oblečení včetně čepiček a botiček. Nejednou se nám stalo, že takhle vymóděný utekl ven hlídat. No dovedete si představit to haló...
Jinak hlídač to byl skvělý. Sice pustil lidi za branku, ale ven už ne. Dokonce kousl kominíka do paty - protože nepočkal na někoho z rodiny, kdo by ho doprovodil.
Největší legrace s ním byla, když jsme ho koupali. Protže byl celý bílý, jen málokdy nezešedl špínou. Ve vanně z něj najednou byl takový králíček... a hrozně nerad se koupal a taky se mu nelíbilo čekat než uschne. Nejednou utekl na zahradu, kde se samozřejmě vyválel a šup znovu do vody. A můžu říct, že dobrovolně do vody nikdy moc nechodil. Pamatuju si na jeden pokus přesvědčit ho, aby vlezl do přehrady. Museli jsme všichni (celá rodina) do vody a i tak se mu moc nechtělo.
Potom vyčesávání. Normální byla plná igelitka chlupů.
Bondy se s námi přestěhoval z domečku do bytu. A hrozně těžce to nesl. Asi stejně jako já. Už to nebyl ten veselý a hravý pejsek.
Moc dlouho s námi v bytě nežil. Ještě ten podzim odešel do psího ráje. Už se nevrátil z veteriny, kde mu měli odstranit malinkou bouličku, která mu narostla na čumáku.
Později jsem se dověděla, že to měl být nádor a proto ho uspali.
Miloval nás a my jeho.
Pak následovalo několik let bez pejska. Bylo to tím, že jsme chodily do školy a taky ke koním... prostě kvůli tomu, že by pejsek musel být hodně sám v bytě.
Maminka si toto období hodně oblíbila, protože doma bylo čisto a nechlupato.

LUMPÍK
LUMPÍK

Toho znám jen z fotek - nepamatuju si ho, protože to byl můj "parťák" v prvních měsících mého života.
Byl to černý hladkosrstý kříženec s bílou náprsenkou a malého vzrůstu.
Hlídal mě v postýlce, pomáhal mi při prvních průzkumných výpravách po svém okolí...
Proto i jemu patří kousek mého srdíčka.
 
mezi LUMPÍKEM a BONDYM bylo pár kříženců, ale žádná hlubší vzpomínka mi na ně nezůstala.